Václav Hollar se narodil 13. července roku 1607 na Novém Městě pražském v Soukenické ulici v domě s č. p. 1195/II[1] jako jeden ze tří synů komorníka a později registrátora a depozitora desk zemských Jana Hollara z Práchně[2] a Margarety rozené Löwové z Löwengrünu a Bareytu. Byla to doba, kdy rudolfínská Praha zažívala největší kulturní a společenský rozkvět, kdy se zde setkávaly přední osobnosti vědy a umění evropského významu bez ohledu na náboženské vyznání tolerované Rudolfovým Majestátem.
Václavův otec Jan pocházející z vážené horažďovické rodiny sladovnických cechmistrů získal od císaře Rudolfa II. spolu se svým bratrem Jakubem dne 10. listopadu roku 1600 šlechtický titul s predikátem „z Práchně“[3] a k užívání erb v podobě modrého štítu s vyobrazením hory Práchně a dvojice zlatých lilií po obou stranách.[4] Margareta, která zemřela v mladém věku roku 1613[5] ve Václavových šesti letech, pocházela z rodiny bohatého pražského měšťana a obchodníka Davida pocházejícího z hornofalckého rytířského rodu Löwu z Löwengrünu a Bareytu.
Původ Margaretiny rodiny odkazuje na teorii o její kalvínské náboženské příslušnosti, kterou vyznávali obyvatelé Horní Falce za vlády falckých kurfiřtů v druhé polovině 16. století a jejž potvrdil údaji z drážďanských archivních fondů Vladimír Denkstein.[6] Roku 1636 Václav se svými bratry Mikulášem a Janem Jiřím[7] zažádali Ferdinanda II. o možnost užívání matčina erbu a predikátu „Prachenbergové z Löwengrünu a Bareytu“, kdy jim císař vyhověl za věrné služby jejich otce rakouskému domu.[8]
Informací o Václavově dětství a jeho jinošském věku se dochovalo velmi málo. Jsou známé především ty, které zanechal sám Hollar pod vlastním portrétem rytým dle předlohy Joannese Meyssense (1612–1670), který roku 1649 vydal v Antverpách dílo „Images de divers hommes desprit sublime“. Zde jsou představeny mnohé osobnosti a umělci té doby včetně Václava Hollara.[9] Autoportrét se řadí mezi ceněná díla nejen proto, že se jedná o jediné Hollarovo reprezentativní zobrazení s pracovními atributy, ale také proto, že je zde připojen zmiňovaný životopisný text, v němž se uvádí, že Hollar již od mládí oplýval uměleckými sklony obzvláště v tvorbě miniatur a iluminací, od čehož ho jeho otec zrazoval, maje o synově budoucnosti jinou představu.
Václav Hollar – vlastní portrét, podle Joannese Meyssense, 1649
Tyto informace potvrzují i další dobové zprávy. Důležitá sdělení o tom, zda vůbec nebo u koho se Václav Hollar učil grafickému umění, nejsou z pramenů známy. Vzhledem ke společenskému postavení rodiny je vyloučeno, že by prošel cechovní výukou. Naopak se předpokládá, že dosáhl vyššího školního vzdělání zajišťujícího mu možnost úřednické kariéry.[10] Zároveň se dostává do četných styků s dvorními umělci ve stále ještě dožívající atmosféře pražského rudolfínského kulturního centra.
Za umělecké tvůrce tohoto duchovního humanistického klimatu lze považovat především vlámského malíře, mědirytce a ilustrátora Jorise Hoefnagela (1542–1601) a jeho syna Jacoba (1575 – kolem 1630), který se zabýval především miniaturistickými a ryteckými pracemi, či Roelandta Saveryho (1576–1639).[11] Náležel sem i nejvýznamnější grafik setrvávající v Praze Aegidius Sadeler (1570–1629), jenž s největší pravděpodobností působil na umělecké cítění Václava Hollara nejintenzivněji a všeobecně je pokládán za jeho možného učitele[12]. Přesto se Hollar sám k žádnému učiteli nikdy veřejně nehlásil a patrně nějaké soustavné umělecké školení vůbec neabsolvoval. Zda Hollar přece jen u Aegidia Sadelera výukou prošel, nezanechalo to na jeho díle žádný zásadní umělecký vliv.
Pokud měl Hollar možnost poznávat rudolfínské sbírky na Pražském hradě, kde se pohyboval díky úřadu svého otce či prostřednictvím hraběte Arundela, s nímž se na krátký čas vrátil zpět do Prahy, mohla na něj značně inspiračně zapůsobit, obzvláště pro jeho pozdější tvorbu krajinářskou, kabinetní malba vlámských a německých mistrů.[13]
Kunstkomora, jež nabízela malby Adama Elsheimera (1578–1610), Heinricha van Balena (1575–1632), Paula Brila (1554–1626) či Jana Brueghela staršího (1568–1625) a celé svázané knihy s krajinářskými kresbami Hendricka van Cleefa (1525–1590), mistra intimních krajinných scenerií Pietera Stevense (1567–1624), prvotřídního zlatnického mistra Pauluse van Vianena (1570–1613), jenž své mnohé kresby uplatňoval při tvorbě plaket, medailí a stolního nádobí a především díla Albrechta Dürera (1471–1528) i podunajských mistrů z jeho okruhu.[14]
Velký vliv na způsob techniky Hollarových leptů měl také přední mistr francouzského grafického umění Jacques Callot (1592–1635), který nejčastěji vytvářel samostatné figurální kompozice, venkovská zákoutí, obrazy francouzského a italského života, zápasící kavalíry nebo posměšné karikatury žebráků a trpaslíků. V jeho díle je patrný hluboký zájem o studium vnějšího života svých modelů a dokonalá dovednost, s jakou dokázal postřehnout drobné nuance lidských vlastností.
Jacques Callot - Bosý žebrák, 1622
Podle Aleny Volrábové na mladého, tehdy třinácti- nebo čtrnáctiletého Václava Hollara nejzásadněji zapůsobila osobnost Jacoba Hoefnagela, který pobýval v Praze až do roku 1621, kdy odtud musel jako radikální protestant uprchnout.[15]
V díle „Václav Hollar, rytec – Pokus životopisný“ připustil Jan Bohuslav Müller další možnost umělcova školení u významného mědirytce, nakladatele a obchodníka Matthaea Meriana staršího (1593–1650), jenž se v dobách Hollarova mládí s největší pravděpodobností mohl zdržovat v Praze a v jehož proslulé velké dílně ve Frankfurtu nad Mohanem v letech 1631–1632, po pobytech ve Stuttgartu a Štrasburku, Hollar později působil.[16]
I přes absenci dobových písemných záznamů o uměleckém školení u některého z rudolfínských mistrů vyplývá z jeho raných prací z předexilového období, že Prahu opustil již s velmi dobrým poučením o grafické tvorbě, které je patrné obzvláště v krajinářské oblasti a zejména u drobných leptů s pohledy na Prahu z roku 1626.[17] Nicméně notná dávka nejistoty je stále v jeho díle zřetelná až do prvního pobytu ve Stuttgartu, odkud odcestoval roku 1629. Alena Volrábová také nabízí hypotézu o možném školení po odchodu z Čech u štrasburského miniaturisty a grafika Friedricha Brentela (1580–1651), který pravděpodobně stál u počátků Hollarovy kostýmní tvorby.[18]
Václav Hollar - Pražský most, 1. polovina 17. století
Roku 1627 odešel Václav Hollar do ciziny v rámci velké emigrační vlny po vyhlášení Obnoveného zřízení zemského, kdy v Českém království končila léta náboženské tolerance a řada význačných osobností protestantského vyznání byla nucena opustit zemi a odejít do exilu, což mělo značný vliv na postupný úpadek kulturního života v Praze dosud pamatujícího slávu a uměleckou atmosféru Rudolfova dvora.
Důvod Hollarova odchodu řada badatelů přikládala především jeho konfesijní příslušnosti, o čemž do nedávné doby nebyly známy žádné věrohodné dobové záznamy a od počátku 20. století se o této problematice vedly značné diskuse. Poprvé však John Aubrey ve svém díle přímo uvádí, že Václavův otec byl protestant, za což byl perzekuován ztrátou majetku.[19] Tuto zprávu o naprosté ztrátě majetku, vydrancování Hollarova domu a odebrání úřadu převzal i Georg Kaspar Nagler.[20] Avšak informace o konfiskaci veškerých nemovitostí i ztrátě postavení je značně nevěrohodná vzhledem k tomu, že Jan Hollar si úřední post u zemských desk udržel i po bělohorských událostech a setrval v něm až do své smrti roku 1630 s tím, že byl dokonce povýšen.[21]
Roku 1636 Václav při návštěvě Prahy (s hrabětem Arundelem) dokonce obdržel od Ferdinanda II. právo užívat společně se svými dvěma bratry predikát po své matce Margaretě.[22] Zmínka o protestantském vyznání Václavova otce je zaznamenána také v dalších životopisných dílech a zápisech současníků, kteří nepochybovali o původní náboženské příslušnosti Václava Hollara, který až v cizině přestoupil na katolickou víru, což vyplývá ze vzpomínek Johna Aubreye.[23] Hollarův přítel John Evelyn dokonce zaznamenává, že konvertoval po naléhání jezuitů v Antverpách.[24]
První pochybnosti o Hollarově protestantismu se začínají objevovat v české historiografii až na počátku 20. století, zvláště v díle Františka Adolfa Borovského, Antonína Dolenského a poté u Johannese Urzidila.[25] Antonín Dolenský se domnívá, že celá rodina byla katolická, a že dle zpráv uložených v Archivu hlavního města Prahy se Václavův strýc Jakub Hollar nikdy žádného protihabsburského vzbouření nezúčastnil a vždy byl katolíkem. Jako katolík měl být roku 1626 pohřben při kostele svatého Štěpána v Praze.[26]
Toto tvrzení však odporuje studii Štěpána Karla Vydry vycházející z archivních pramenů města Horažďovic, kde sice uvádí, že Jakub Hollar zemřel roku 1622 nebo 1626[27] na Novém Městě pražském, ale pochován je v Horažďovicích, kde je zachován i jeho náhrobek s erbem Hollarů. Ten se původně nacházel v kostele svatých Petra a Pavla a na počátku 20. století byl přenesen do hřbitovního kostela svatého Jana.[28] Zda je tady Jakub Hollar skutečně pohřben, zůstává otázkou. Nicméně ve své práci podává Štěpán Vydra především mnohé důkazy o protestantské konfesi Jakuba Hollara na základě podrobného rozboru jeho kšaftu.
Johannes Urzidil se ve svém přesvědčení o katolické víře Václava Hollara opírá zejména o údaj týkající se kariérního postupu jeho otce v úřadu, ve kterém téměř třicet let sloužil habsburským katolickým panovníkům, od nichž on a jeho synové obdrželi šlechtický titul.[29] Podle řady badatelů by bylo velmi málo pravděpodobné, že by žádosti o rodový erb mohl císař vůbec vyhovět, pokud by se jednalo o nekatolíka. Česká odborná literatura nabízela tento názor až do sedmdesátých let 20. století, naposled v díle Stanislava Richtera,[30] jenž v umělcově monografii prezentuje jeho otce Jana Hollara jako loajálního úředníka zachovávajícího si v politicky bouřlivém období status nezávislého a neutrálního pracovníka neangažujícího se do vypjatého náboženského dění. „Politická neutralita Jana Hollara však sama o sobě nesvědčí o jeho konkrétní konfesijní příslušnosti, kterou zřejmě veřejně nijak nedeklaroval a dokázal se přizpůsobit různým nábožensko-politickým situacím.“[31]
Ve prospěch protestantské víry Václava Hollara a jeho blízké rodiny dnes svědčí řada nalezených dobových dokumentů, odpovídajících na otázky náboženského prostředí, ve kterém umělec vyrůstal. Václavův otec Jan Hollar a jeho mladší bratr Jakub[32] tedy pocházeli z pošumavského městečka Horažďovic,[33] kde velká část místních obyvatel v předbělohorském období vyznávala nekatolickou víru. O evangelické víře hovoří i dedikace závěti jeho bratra Jakuba, jejímiž svědky byli kromě Jana Hollara i Jakubův švagr Pavel Aretin z Ehrenfeldu (kolem 1570–1640), známý jako vydavatel mapy Království českého, ale především jako horlivý protestant, stoupenec a sekretář Václava Budovce z Budova, popraveného roku 1621 na Staroměstském náměstí při pobělohorské exekuci.[34]
Pavel Aretin z Ehrenfeldu - Mapa Čech, vydaná v roce 1645 nizozemskými vydavateli Blaeuy
Jak již bylo zmíněno dříve, i Václavova matka Margareta pocházela ze zámožného rytířského rodu z oblasti Horní Falce, která byla silně ovlivněné kalvínstvím v druhé polovině 16. století. Jejím bratrem byl pravděpodobně Jan Löw z Löwengrünu a Bareytu, který působil mimo jiné i v Praze jako agent saského kurfiřta.[35]
Pro protestantské vyznání Hollarovy rodiny svědčí především významný nález z roku 2006 z Mladé Boleslavi, kde byl objeven archiv biskupa Jednoty bratrské Matouše Konečného obsahující mimo jiné i záznamy s evidencí členů Jednoty pocházejících z Prahy a středních Čech, včetně soupisu nově přijatých souvěrců. Matouš Konečný vytvořil dokumentaci 16. listopadu roku 1607 a zaznamenal zde celkem 418 jmen ze všech tří královských měst pražských podle bydliště. Vedle členů z běžného měšťanského prostředí zde figurují i významné osobnosti z politických a intelektuálních kruhů z Malé Strany i Starého a Nového Města pražského, včetně zástupců umělecké sféry. Evidováni jsou i nejbližší příbuzní českého barokního umělce a zakladatele novodobé malířské tradice Karla Škréty (1610–1674). Mezi pražskými novoměstskými členy sboru Jednoty bratrské byl v lokalitě „Na Tůních“[36] zapsán i Jan Hollar z Horažďovic.[37]
Tyto záznamy o protestantském vyznání tedy mohou lépe osvětlit mnohé otázky spojené s odchodem Václava Hollara z Čech v pobělohorském období, i když to zdaleka nemusel být jediný důvod, proč umělec opustil svou vlast i přesto, že prvním městem, ve kterém se Hollar v cizině zdržoval, byl protestantský Stuttgart, kde v té době pobýval i další umělec se statusem náboženského exulanta, Karel Škréta.[38]
Skutečné důvody, proč Václav Hollar roku 1627 po vyhlášení Obnoveného zřízení zemského opustil Prahu, nemusejí zdaleka tkvít pouze v oblasti konfese a případné perzekuce, jak vyplývá ze situace Hollarovy rodiny, která nebyla nikterak zásadně poškozena po konci náboženské tolerance v Českém království. Mandát Ferdinanda II. z konce července přikazoval nekatolicky smýšlejícím příslušníkům české šlechty do šesti měsíců přestoupit na „správnou“ víru, nebo se vystěhovat ze země. Tímto se vymezuje pravděpodobný termín, kdy Václav Hollar odešel z Čech, na období pozdního léta nebo podzimu roku 1627, neboť již z 18. listopadu jsou prokazatelně zachovány první zprávy z jeho pobytu v Německu.[39]
Jednou z příčin odchodu do ciziny mohla také být upadající kulturní atmosféra Prahy porudolfinské éry spojená s nedostatkem zakázek a možností obživy, nebo též touha mladého umělce získat mnohé zkušenosti a vzdělání na zahraničních cestách. Podle Hollarova stručného životopisného přípisku pod vlastním portrétem rytým dle Joannese Meyssense mohly pravým důvodem být i pouhé neshody s otcem, který neschvaloval synovo rozhodnutí zběhnout z úřednického místa na uměleckou dráhu: „Wenceslaus Hollar – Šlechtic, narozen roku 1607 v Praze, měl přirozené sklony k umění miniatur, obzvláště iluminací, z čehož byl zrazován svým otcem. Roku 1627 opustil Prahu a žil na různých místech Německa, nějaký čas se věnoval iluminacím a leptům. S hrabětem z Arundelu opustil Kolín a odjel do Vídně a potom přes Prahu do Anglie, kde byl domácím sluhou vévody z Yorku. Kvůli válce se odebral do Antverp, kde nyní pobývá.“[40]
Nutno podotknout, že i přesto, že se Václav Hollar do své rodné země vrátil později již pouze jednou, a to jen na krátký čas, a zbytek života strávil v cizině, nikdy nezapomněl na svůj český původ a vždy se k němu s hrdostí hlásil, nejen svým přípiskem za jménem – „Wenceslaus Hollar Bohemus“.
Kromě nejasností kolem konfesijní příslušnosti se v minulosti řada životopisců zabývala posloupností Hollarových cest po Německu. Domnívali se, že prvním místem, kam umělec směřoval, byla proslavená dílna Matthaea Meriana ve Frankfurtu nad Mohanem, kde se mu mělo dostat prvotního skutečného školení. Zde opravdu nějaký čas působil, ale až po téměř dvouletém pobytu ve Stuttgartu a roční zastávce ve Štrasburku, o čemž nejlépe svědčí kresby opatřené datací, podle čehož lze Hollarovy kroky nejlépe zrekonstruovat.[41] Právě během stuttgartského dlouhodobějšího pobytu vznikla řada kreseb a grafik dokumentující okolí města.[42]
Václav Hollar - Pohled na katedrálu ve Štrasburku, 1645
V sídle württemberských vévodů ve Stuttgartu, který byl považován za významné centrum s bohatou kulturní a stavební aktivitou, se setkávali mnozí jedinci umělecké sféry, jež zde vyhledávali nová uplatnění a pracovní možnosti.[43] Proto není náhodou, že ve stejnou dobu se zde Václav Hollar potkává s kreslířem považovaným později za přední osobnost německé malby 17. století Johannem Heinrichem Schönfeldem (1609–1684), grafikem a miniaturistou Johannem Wilhelmem Baurem (1607–1640) a Karlem Škrétou.[44]
Podobný osud dvou českých umělců setkávajících se po odchodu z domova právě ve Stuttgartu dává možnost předpokladu, že oba mohli opustit Prahu současně či se po vzájemné dohodě rozhodli vydat stejným směrem na západ, řešíce tak nastalou životní situaci.[45] Zde se ale společné cesty umělců rozešly. Karel Škréta, Johann Wilhelm Baur a Johann Heinrich Schönfeld po odchodu ze Stuttgartu dále zamířili jako mnoho dalších umělců do Itálie, zatímco další Hollarovou zastávkou se stal Štrasburk, kde pak působil v letech 1629–1630.[46]
Stejně jako Stuttgart byl i Štrasburk považován za centrum se silně zakořeněnou kulturní tradicí, kde se setkávaly umělecké proudy z Německa, Nizozemí, Švýcarska i Francie a působila zde řada význačných osobností včetně renesančního mistra Hanse Baldunga Griena (1480–1545), později Matthaea Meriana staršího a místního grafika Friedricha Brentela, jehož žákem byl právě Johann Wilhelm Baur. Friedrich Brentel také nějaký čas úzce spolupracoval jak s Matthaeem Merianem, tak i s dílnou nakladatele Jacoba van Heydena (1573–1645), ke kterému se po příchodu do Štrasburku dostal i Václav Hollar, jenž zde realizoval návrhy nizozemských inventorů.[47]
Zde vznikla jeho první série vedut „Deset malých pohledů“ a malý cyklus zvaný „Štrasburský“ s námětem čtyř ročních období dle vlastních předloh, které byly vytvořeny pod dílenským vlivem jeho tehdejšího působiště a srovnávány s cykly holandského rytce Jana van de Velde (1593–1641),[48] jenž v dílně také pracoval a jehož práce Hollar často kopíroval do svých skicářů. V roce 1630 vznikly i další předlohy a grafické listy z okolí města či slavný Hollarův lept monumentální štrasburské katedrály s velkoryse pojatou architektonickou výzdobou, který mu ve své dílně vydal Jacob van Heyden.[49]
Ve Štrasburku vznikly také jeho první figurální, či spíše kostýmní studie zobrazující rozmanité ženské kroje rozdělené podle ročního období či podle funkce a tradice.[50] Toto téma nadále zpracovával a rozvíjel i jako dopodrobna jemně propracované kožešinové límce a rukávníky.
V každém ohledu byla doba, kterou Václav Hollar strávil ve štrasburské oficíně, zásadní pro získávání nových podnětů a dílenské praxe, které se mu u Jacoba van der Heydena dostalo a především pro budoucí formování jeho umělecké osobnosti zaměřující se zejména na realistická zobrazení krajinných motivů a kostýmů.
Teprve až v roce 1630 přijel Hollar, snad na doporučení svého předchozího zaměstnavatele Jacoba van der Heydena,[51] do důležitého centra obchodu a kulturního života, do Frankfurtu nad Mohanem za proslulou dílnou Matthaea Meriana staršího, který navázal na nakladatelskou tradici svého tchána Jana Theodora de Bry (1561–1623). Z této doby však existuje pouze malé množství přímých důkazů o Hollarově pobytu, jež se skládají ze zde vytvořených kreseb a leptů.
Z důvodu minima jím přímo signovaných prací byly později identifikovány pouze díky analýze výtvarného rukopisu. V dílenském Merianově provozu však chyběla možnost naplnění osobních ambicí jednotlivých umělců tvořících zde anonymně jako řadoví rytci pouze pod hlavičkou nakladatele. I přesto, že jistě obohacující činnost u renomované grafické a nakladatelské oficíny znamenala pro mladého Hollara mnohé cenné zkušenosti a vlastní zdokonalení techniky, nemohla být pro prosazení rozvíjejícího se umělce s pochopitelnými vyššími ambicemi trvalým útočištěm.
Zde získal značné znalosti v tvorbě map a velkých krajinných pohledů během spolupráce na velmi oceňovaném a nákladném Merianově topografickém počinu vydaném ve 30 svazcích. Václav Hollar měl také možnost se v dílenském provozu setkat i s řadou dalších umělců, mezi které patřil především Hans Caspar Nüscheler (1615–1652)[52] či také například malíř, rytec a historik umění Joachim von Sandrart, jenž se o Hollarovi zmínil ve svém v encyklopedickém díle „Teutsche Academie“.[53] Hollar se nejspíše zde seznámil také se svým pozdějším přítelem, vlámským rytcem a malířem působícím kvůli protestantské víře své rodiny hlavně ve Frankfurtu nad Mohanem Hendrickem van der Borchtem mladším (1614–1676), jenž zde později založil proslulou uměleckou školu.
Václav Hollar - Hendrick van der Borcht mladší, podle Joannese Meyssense, 1648
Velmi záhy, již v roce 1632, však Hollar odešel z Merianovy oficíny, zachovávaje si nadále velmi dobré vztahy a hlubokou celoživotní úctu k frankfurtskému nakladateli, do Kolína nad Rýnem, který bude pro něj znamenat zásadní obrat v jeho dosavadním uměleckém i soukromém životě.
Útočištěm se mu stala dílna Abrahama Hogenberga (1578–1653), kde za éry jeho otce Franze Hogenberga začalo vycházet známé šestisvazkové topografické dílo „Civitates Orbis Terrarum“, jež na Hollara mohlo mít už v době jeho prvotního seznamování s krajinářskými principy značný vliv – měl jistě možnost se s ním seznámit již v Praze.[54] Některá raná zpracování pohledů na města vykazují jistou podobnost s vedutami z této série, například pohled na Mohuč z roku 1632.[55] V Hogenbergově oficíně již měl Václav Hollar možnost svobodnějšího výtvarného projevu, než jak tomu bylo u Matthaea Meriana v rámci anonymní produkce jeho spolupracovníků. Také se zde dále věnoval dalším studiím patřícím do celé jeho řady provedení ženských krojů.[56]
Během pobytu v Kolíně podnikl Hollar roku 1634 další ze svých cest po Rýně[57] až do Nizozemí, kde mohl studovat místní krajinu s větrnými mlýny i města. Hlavně zde měl možnost poprvé spatřit moře, které na něj zapůsobilo tak silně a hluboce, že zanechalo jemný odraz v jeho tvorbě, stejně jako vliv soudobého holandského krajinářství, s nímž se ale setkal již ve Štrasburku u nakladatele Jacoba van Heydena.[58]
Ještě téhož roku se vrátil zpět do Kolína nad Rýnem a o rok později vyšel u Hogenberga cyklus 24 leptů z Hollarových cest pod názvem „Velmi pěkné obrazy několika míst“ neboli „Amoenissimae Aliquot Locorum … Effigies“ vytvořených podle vlastních kreseb z let 1627–1634. V roce 1636 vychází soubor předloh pro kreslíře „Cestovní skicář“ („Reisbüchlein“) obsahující portrétní studie různých umělců včetně dalších Hollarových kreseb.[59]
Roku 1636 se do Německa za císařem Ferdinandem II. vydal z pověření krále Karla I. anglický diplomat, mecenáš a sběratel umění sir Thomas Howard, hrabě z Arundelu, Surrey a hrabě z Norfolku (1586–1646), aby vyjednal dědické právo pro děti Fridricha Falckého a Alžběty Falcké na Horní a Dolní Falc, včetně kurfiřtského titulu.[60]
Vzdělaný hrabě z Arundelu náležející svým mimořádným charakterem k předním a váženým osobnostem té doby cestoval po evropských dvorech a budoval uměleckou sbírku, která v historii sběratelství dodnes náleží k nejvýznamnějším.[61] V Kolíně se hrabě Arundel seznámil s Václavem Hollarem a stal se mecenášem jeho i Hendricka van der Borchta mladšího.
Václav Hollar - Sir Thomas Howard, hrabě z Arundelu, podle Anthonise van Dycka, 1640
Již jako zralý umělec a poučen mnohými výtvarnými zkušenostmi a cestami vytvořil Václav Hollar kresbu „Velký pohled na Kolín“, která pak vyšla jako monumentální lept sestavený z deseti listů až kolem roku 1656 u nakladatele Gerharda Altzenbacha. Dle domněnek některých znalců Hollarova díla byl vysloven názor, že velkolepá kresba mohla vzniknout pro sira Thomase Howarda, aby mu tím Hollar prokázal svou uměleckou zručnost, a zajistil si tak práci a možnost účasti v Arundelově družině při diplomatické cestě.[62] Snad právě tato veduta, ale též jeho píle a nesmírné odhodlání rozhodlo o Hollarově budoucnosti.
V Arundelových službách měl Václav Hollar kresbami zaznamenávat mecenášovu diplomatickou cestu za císařem po Německu. Společně s ním cestoval také spisovatel William Crowne, jehož úkolem bylo dokumentovat do svého deníku celý průběh poměrně nebezpečného putování po válkou zničené zemi.[63] Avšak z neznámých důvodů nebyla pro obrazový doprovod vydání použita řada téměř 70 akvarelových kreseb, které na cestě pořídil Hollar. I tak představují Hollarovy krajiny z oblasti Dunaje a Rýna svou kreslířskou a topografickou věrností jak umělecky, tak kulturně-historicky neobyčejně cenný celkový obraz Německa v době třicetileté války.[64] Spolu s Hollarem se účastnil cesty i Hendrick van der Borcht mladší, který se připojil k výpravě až ve Frankfurtu a následoval hraběte Arundela, stejně jako Václav Hollar, až do Anglie.[65]
V květnu roku 1636 delegace opustila Kolín nad Rýnem a vydala se do Řezna s návštěvami Mohuče, Frankfurtu, delší zastávkou v Norimberku a dále po Dunaji přes Pasov do Lince, kde měl být císař přítomen. Během cesty nabízela německá krajina Hollarovi mnohé příležitosti k zaznamenání zajímavých míst a památek, které sloužily jako budoucí předlohy pro lepty či k dokonalejšímu propracování v kresebné variantě. Umělec samozřejmě využil i různých zastávek ke kresbám rozličných krojů tamního obyvatelstva.
Během složitých a vleklých jednání s císařem Ferdinandem v Linci se hrabě Arundel rozhodl pro návštěvu Vídně a následně se vydal přes Jihlavu, Čáslav a Kutnou Horu do Prahy, kam s doprovodem dorazil 6. července 1636, den před svými jednapadesátými narozeninami. Hollar měl možnost se na krátký čas vrátit po dlouhých devíti letech do svého rodného města, avšak naposledy ve svém životě. Svůj čas v Praze Hollar využil především k vytváření mnohých skic a motivů z různých části města.[66] Z této doby pochází slavný Hollarův pohled na Prahu od Petřína, který teprve po mnoha letech až roku 1649 převedl do grafické podoby v Antverpách, či řada dalších přípravných kreseb, krojových studií a náčrtků českých měst, jež při cestování po Českém království navštívil.
Václav Hollar - Pohled na Prahu z Petřína, 1649 podle kreseb z roku 1636
Během pražského pobytu doprovázel Hollar společně s Crownem hraběte na obchůzkách městem za nejdůležitějšími památkami i na několikahodinové prohlídce rudolfínských sbírek či při návštěvě divadelního představení v jezuitské koleji v Klementinu.[67] Již 13. července Václav Hollar opustil navždy Prahu s družinou hraběte Arundela a vrátil se zpět přes Beroun a Plzeň do Řezna, kam se mezitím přesunul císař Ferdinand III. se svým dvorem, aby zde byl slavnostně korunován na římského císaře.
S největší pravděpodobností měla na Thomase Howarda pražská návštěva značný vliv v oblasti sběratelství, obzvláště co se týče okouzlení velkolepými rudolfínskými sbírkami, protože během cest se od delegace oddělil z příkazu hraběte Hendrick van der Borcht, aby v Itálii nakoupil některá umělecká díla slavných mistrů italských, nizozemských i německých.[68]
Během tříměsíčního pobytu, který hrabě strávil v Řezně, se Hollarovi přece jen podařilo získat, snad s přímluvou sira Thomase Howarda, majestát k užívání šlechtického titulu a erbu po své matce, což, jak již bylo zmíněno dříve, by značně relativizovalo domněnky o jeho protestantské konfesi.[69] Možnost konvertování ke katolickému vyznání by pak zpochybňovalo tvrzení Johna Evelyna, že Hollar přestoupil na jinou víru po naléhání jezuitů v Antverpách.
Diplomatická Arundelova mise ohledně dědických nároků na Falc se však nakonec nedočkala kýženého efektu. Dne 8. listopadu 1636 hrabě opustil Řezno a vrátil se zpět do Anglie s poutavou nabídkou pro Hollara, aby nadále zůstal v jeho službách a dokumentoval jeho rozsáhlé umělecké i přírodovědné sbírky za účelem vytvoření obrazového katalogu se soupisem kolekce.
V lednu 1637 Václav Hollar přijel do Anglie, zanechav za sebou evropské válečné konflikty a domov, na který však po celý svůj život nezapomněl. Jiný životní styl Londýna za vlády anglického a skotského krále Karla I. musel na Hollara značně zapůsobit po zkušenostech z kulturně upadající Prahy a nepokoji zmítaného Německa.
Po příjezdu do Anglie se ubytoval u hraběte Arundela, kde se kromě vytváření sbírkového katalogu věnoval i zaznamenávání okolní krajiny v Albury včetně diplomatova letního sídla a také rozlehlého renesančního paláce v Londýně na Strandu u Temže.
Václav Hollar - Bey Alburye in Surrey, 1645
Sběratelská kolekce Thomase Howarda v době Hollarova působení obsahovala zhruba 37 soch, 128 bust, 250 mramorových náhrobních kamenů, velké množství kuriozit, přírodnin všeho druhu včetně motýlů, brouků či mušlí, obrazů a kreseb velkých mistrů, ale i autorů, kteří se těšili osobnímu zájmu sběratele, avšak všeobecné obliby později nedosáhli. Arundel Hollara plně podporoval, takže umělec nebyl odkázán na vedlejší příjem, nicméně kromě práce pro svého mecenáše se pustil i do samostatné tvorby.[70] Tou dobou se Hollar zabýval svou slavnou sérií čtyř ročních období v podobě ženských postav oblečených podle londýnské módy či samostatným cyklem kostýmů anglických dam.
Příjezdem do Anglie se nezměnil pouze jeho profesní umělecký život, ale také i soukromý, když se roku 1640[71] oženil s komornou hraběnky Alathey z Arundelu Margaretou Tracy.[72] Dle zpráv Johna Aubreye spolu měli dvě děti, a to překrásnou dceru a nadaného syna, který měl vlohy ke kreslení, avšak již roku 1665 zemřel během velké morové epidemie.[73]
Téhož roku se stal Václav Hollar osobním učitelem kreslení mladého prince z Walesu, budoucího krále Karla II., jehož skicář obsahoval návody na kreslení vytvořené a signované českým umělcem. Stejně tak se věnoval výuce Arundelova syna Williama Howarda.[74] V intelektuální společnosti, ve které měl možnost se pohybovat, poznal řadu významných osobností té doby, mezi něž patřil například historik William Dugdale, pro kterého později ilustroval jeho velkolepé dílo, či královský portrétista Anthonis van Dyck (1599–1641),[75] jejichž vzájemné vztahy však byly především chladnějšího charakteru. Hollar se od dvorního malíře často dočkal řady výtek k propracovanosti leptů kopírujících jeho obrazy, aniž by přitom vzal v úvahu rozdílné podmínky a metody výtvarných technik. Van Dyckovy vlastní rytiny přitom zdaleka nedosahovaly takové umělecké úrovně jako jeho portrétní malby.[76] V roce 1641 měl Václav Hollar možnost seznámit se také se svým krajanem Janem Amosem Komenským (1592–1670), který přicestoval do Anglie 21. září.[77]
Václav Hollar - Karel II., podle Anthonise van Dycka, 1649
Celý život se Václav Hollar snažil vyhýbat válečným konfliktům a uchyloval se do klidnějších míst, kde nehrozilo bezprostřední nebezpečí. I v Anglii ho však dostihly politicky vyostřené události, jež vyústily v občanskou válku, která naplno propukla v roce 1642 a byla především zaměřena proti katolickému obyvatelstvu. Hrabě Arundel během nepokojů odešel i s celou rodinou jako diplomat do Antverp a zanechal Hollara prozatím v Londýně, s tím, že si do ciziny přenesl i podstatnou část své rozsáhlé sbírky. Po ztrátě útočiště u svého mecenáše se Hollar uchýlil do Larkhallu u Londýna, kde se mu dle zápisu jeho současníka, sběratele umění a starožitníka Eliase Ashmolea (1617–1692), dne 8. dubna 1643 narodil syn James Hollar.[78]
Tou dobou ještě stihl Hollar vydat sérii 36 leptů s kostýmní tematikou nazvanou „Theatrum Mulierum“ a tvořenou dle živých modelů,[79] i další krajinářské cykly a zahájil spolupráci s vydavateli na dvou knihách emblémů. Obzvláštní oblibě se těšily právě jeho kostýmní studie, kde mohl zužitkovat znalost děl Jacquesa Callota, avšak zachycené v jeho podání v klidných a statických pózách postav.
Kromě dalšího množství prací, mezi které patří i řada portrétů vykazujících obzvláště vysokou úroveň a vytvořených dle různých originálů, vznikl také ornamentální medailon svatého Jiří podle Albrechta Dürera[80] či významný lept „Návštěva královny ze Sáby u Šalamouna“ podle Hanse Holbeina. Hollar zároveň neztratil kontakt s královským dvorem a stal se učitelem kreslení vévody z Yorku, pozdějšího posledního katolického krále Jakuba II.
Václav Hollar - Šalamoun a královna ze Sáby, podle Hanse Holbeina, 1642
Za dva roky po Arundelově odchodu také Hollar opustil Anglii a vydal se za svým mecenášem do Antverp, považovaných za významné centrum obchodu, vědy a kultury navazující na éru, kdy zde sídlily významné finanční domy Fuggerů a Welserů podporující osobnosti výtvarného světa, jež byly zlomové pro dějiny umění v celosvětovém měřítku, ať už se jedná o bratry Jana a Huberta van Eycků či Petra Paula Rubense.[81] Antverpy byly sídlem i takových umělců, jako byl Jacob Jordaens, rodina Brueghelů nebo také Anthonis van Dyck.
Antverpský pobyt lze považovat po londýnském plodném období za nejšťastnější v umělcově celoživotní tvůrčí kariéře. Hollar zde mohl plynule pokračovat v dokumentaci Arundelovy sbírky či zpracovávat vlastní kreslířské podklady z Anglie a vydávat je v nizozemských a vlámských dílnách navazujících na hlubokou tiskařskou tradici, s jejichž majiteli Hollara pojily velmi dobré vztahy. Mezi významné osobnosti, jejichž kontakty zde získal, patřili například nakladatelé Joannes Meyssens, Martin van den Enden, po němž pokračoval v činnosti G. Hendrix, kartograf a umělec F. de Witt, F. van den Wyngaerde, Cornelius Galle či jeho přítel z cest Hendrik van der Borcht působící ve službách komtesy Alathey Arundelové.[82]
Zde v grafické podobě vyšla celá řada kreseb k Arundelově sbírce přivezené z Anglie s náměty motýlů, mušlí i karikatur podle Leonarda da Vinci či později slavná série rukávníků.
Václav Hollar - Otakárek fenyklový, jiní motýli a vosa, 1646
Dle Katheriny van Eerde se však vřelé vztahy mezi umělcem a mecenášem v Antverpách zcela neobnovily.[83] Mohlo se tak stát kvůli svízelné finanční situaci hraběte, který poté, co byl v Anglii Cromwellovými vojsky ruinován jeho majetek a on sám připsal značnou sumu peněz v králův prospěch, musel v Antverpách rozprodávat klenoty a stříbro, aby kryl své životní náklady. Tehdy nemocný lord Arundel odcestoval z pro něj ne zcela vhodného klimatu do Itálie, kde však v Padově roku 1646 zemřel. Alatheya Arundelová po smrti svého manžela dovolovala dál Hollarovi pracovat na katalogizaci sbírek.[84]
Téhož roku Hollar v Antverpách vydal jedno ze svých nejslavnějších a ikonograficky nejdiskutovanějších děl s česko-německým nápisem „Dobrá kočka, která nemlsá“ („Dass ist eine gutte Khatz, die nicht nascht“).
Václav Hollar - Dobrá kočka, která nemlsá, 1646
Z období antverpského pobytu vznikl také již tolikrát zmiňovaný vlastní portrét podle Meyssense s vyobrazenými atributy rytce, průhledem na Prahu a s autobiografickým textem či cyklus 30 listů podle vlámského malíře, rytce a nakladatele Pietra van Avonta s námětem her baculatých putti, které jsou komponovány pod silným vlivem děl Petra Paula Rubense, nebo velkolepá reprodukce Tizianova obrazu „Ecce Homo“.[85]
Dne 24. října 1648 byl uzavřen takzvaný vestfálský mír dvěma smlouvami nazvanými dle místa podpisu, tedy münsterská a osnabrücká, které ukončovaly třicetiletou a osmdesátiletou válku. Václav Hollar zachytil tuto významnou událost při návštěvě katolického Münsteru, kam putoval spolu s dalšími umělci, na leptu zobrazujícím náměstí zaplněné lidmi očekávajícími oznámení této slavné chvíle z tribuny.
Václav Hollar - Vyhlášení münsterské dohody / Mír mezi Španělskem a Nizozemím, 1648
Ani po vyhlášení vestfálského míru a po smrti svého mecenáše Hollar neuvažoval o návratu do své rodné země, ale odjel zpět do Antverp, kde setrval až do roku 1652, kdy se, dle zpráv současníků, jako čerstvý katolík, navrátil po devíti letech, snad po rozhodnutí své rodiny, do přísně puritánské protestantské Anglie ovládané Oliverem Cromwellem.[86] John Aubrey popisující při první návštěvě Anglie Hollarovo nadšení z vesele působícího místního obyvatelstva dále udává změnu, která nastala při jeho návratu z exilu, kdy se nálada lidí, jako kdyby byli očarovaní, proměnila v melancholickou a zlomyslnou.[87]
Po příjezdu byl krátký čas uvězněn v Hicks Hallu a propuštěn snad na přímluvu svého známého Williama Dugdalea. Důvod Hollarova zadržení není znám, ani role, kterou zde sehrál William Dugdale.[88]
Hledat nové uplatnění v zemi zničené občanskou válkou nebylo jednoduché, avšak Hollar se snažil nejprve navázat na svou vedutistickou tvorbu a hlavně nyní spatřoval svou budoucí možnost obživy v knižní ilustraci. Získal také mnoho nových zajímavých kontaktů či se snažil obnovit staré známosti v intelektuálních kruzích. Takto se seznámil se svým budoucím životopiscem Johnem Evelynem, významnou osobností anglické vědy a kultury a členem „Královské společnosti pro povznesení studia přírody“.[89] Zároveň získal možnost přístřeší v Temple Bar u svého přítele Williama Faithorna.
Začal pracovat pro nakladatele Petera Stenta, se kterým se dostal do kontaktu v době svého minulého působení v Anglii, dále pro Johna Overtona a Johna Ogilbyho,[90] pro něhož vytvořil řadu ilustrací k jeho překladům Vergilia dle předlohy s ornamentálními prvky Francise Cleyna (1582–1658)[91], Homéra a také k Ezopovým bajkám.[92] V tomto období se však pro Hollara stala zásadní tvorba leptů zachycujících architektonické, zejména církevní památky Anglie a Walesu pro velkolepé dílo historika Williama Dugdalea „Monasticon Anglicanum“, které vyšlo mezi lety 1655–1673 ve třech svazcích a jež vyžadovalo značné úsilí v přípravné fázi při získávání řady materiálů po celé Anglii.[93] Hollarovo druhé anglické období se tedy vyznačuje více reprodukční tvorbou a prací podle přání zadavatelů než vlastní invencí a touhou svobodného uměleckého vyjádření v jemu nejbližším žánru.
Václav Hollar - Aeneovo bloudění, 1653
V roce 1656 spolupracoval s Dugdalem na knižní výzdobě vlastivědných děl „The Antiquites of Warwickshire“ a roku 1658 na „History of St. Paul´s Cathedral“,[94] která díky Hollarovým podrobným a přesným grafikám nabyla na značné hodnotě po ničivém požáru Londýna roku 1666, jenž kromě velké části města katastrofálně zasáhl právě katedrálu svatého Pavla. Dle legend měl Hollar údajně během neštěstí kreslit město v ohni či měl přijít o veškerý svůj majetek. Je ovšem pravda, že vydal k této příležitosti umělecky ne zcela propracované dílo typu příležitostného letáku s motivem hořící katedrály.[95] Avšak Richard T. Godfrey se domnívá, že Hollar pobýval tou dobou nejspíše mimo hranice města, neboť rokem 1665 jsou datovány jeho pohledy z okolí Londýna.[96]
Tato destruktivní událost zachvátila město pouhý rok poté, co v Londýně vypukla velká morová epidemie, které podlehla asi čtvrtina obyvatel. Tragická osobní ztráta postihla i Václava Hollara, kterému zemřel jeho jediný syn James.[97] Morové nákaze podlehl například i vydavatel některých z jeho děl Peter Stent.[98] Patrně právě kvůli epidemii se Václav Hollar zdržoval mimo město, a proto se jeví jako dost pravděpodobné, že v době požáru nebyl vůbec v Londýně osobně přítomen a grafiku s hořící katedrálou vytvořil pouze zprostředkovaně dle své fantazie. Osobní ztráta a mnohé životní nepříznivé okolnosti postihující českého umělce mu nemohly zabránit v jeho další činnosti a nesmírné pracovitosti, kterou musel především řešit špatnou finanční situaci a osamění. Hollarova manželka zřejmě zemřela již v padesátých letech; ještě tentýž rok po ztrátě syna se podruhé oženil s Honorou, které se ujal během velké morové epidemie, aby se mu starala o dům, a s níž snad vyženil několik dětí.[99]
Téhož roku, kdy Londýn postihl požár, se Václav Hollar stal královským scénografem („Scenographus regius“) poté, co si dovolil oslovit krále Karla II.[100] představuje mu svou vizi o dokončení již započatého projektu monumentálního plánu Londýna, na což obdržel zálohu 50 liber, které ho měly osvobodit z nuzných poměrů.[101]
V roce 1668 se Hollarovi naskytla neobyčejná možnost podniknout další velkou cestu. Choť Karla II, královna Kateřina z Braganzy získala věnem území na severozápadním pobřeží Afriky, v dnešním Maroku, kam byl shodou okolností vyslán vnuk hraběte Arundela lord Henry Howard za účelem poznání a zdokumentování místa, k čemuž byl tehdy jednašedesátiletý Václav Hollar přizván jako kreslíř.[102] Možnosti, které skýtala strategicky výhodná poloha pevnosti na africkém pobřeží, velmi lákaly vysokou společnost, jež doufala v atraktivní obchodní styky a mnohé vědecké příležitosti v oblasti přírodovědného zkoumání. Zejména byl zájem o dovoz vzácného koření, látek či exotického ovoce a jiných produktů.[103]
Dne 23. července se s lordem Howardem nalodili na „Mary Rose“ a v první polovině srpna dorazili ke břehům severní Afriky, kde pak Hollar během svého téměř rok a půl dlouhého pobytu vytvořil velké množství pohledů v okolí přístavního města Tangeru, vrcholné dílo své krajinářské tvorby.
Václav Hollar - Předměstí Tangeru s tvrzí od jihozápadu – Afrika, 2. polovina 17. století
Během zpáteční cesty, zahájené v prosinci roku 1669, však jejich loď přepadli alžírští piráti. Po těžkých bojích se podařilo kapitánu Kempthornovi z nebezpečné situace se značnými ztrátami vyváznout a s vážně poškozenou lodí doplout do přístavu Cádiz. Účast Václava Hollara na těchto bojích byla dost pravděpodobně pasivní, nicméně k této dobrodružné události vytvořil grafický list znázorňující z ptačí perspektivy postavení lodí a doplněný velmi podrobným textem, který dokumentuje celou událost. John Ogilby připojil tento list roku 1672 k Hollarovým ilustracím svého díla „Africa being accurate description etc.“[104]
Závěrečnou uměleckou etapu Hollarova života již poznamenalo zhoršující se zdraví.[105] V tomto období Hollar vytvořil ještě několik grafických listů, které však nejsou považovány za nikterak klíčové. Přesto se snažil stále pečlivě a pilně pracovat, jak poznamenává George Vertue.[106] Hollar se začal také více věnovat, snad pod tíhou složitých životních okolností, náboženským motivům, které pro jeho tvorbu jinak vždy znamenaly okrajové téma, kopíruje tak většinou některého ze slavných mistrů.[107]
I přesto, že se Hollar během svého druhého anglického pobytu stýkal s vybranou, vysoce vzdělanou společností, byly jeho existenční podmínky v posledních letech velmi obtížné, i když v porevolučních časech zcela běžné. Dokonce se o Hollarově konci života traduje, že musel žádat své věřitele, kteří často navštěvovali jeho dům a odnášeli nábytek a vybavení, aby mu ponechali alespoň lůžko.[108] Z archivních dokumentů obsahujících soupis jeho pozůstalosti však vyplývá, že finanční situace českého umělce nebyla, jak popisují legendy, zdaleka tak bezvýchodná, i když velké bohatství již nevlastnil.
Václav Hollar zemřel dne 25. března 1677 v Londýně, který se mu stal druhým domovem. Pochován byl jako katolík na hřbitově u kostela svaté Markéty ve Westminsteru. Zanechal po sobě zcela výjimečnou uměleckou pozůstalost kresby a grafiky, kterou jeho vdova Honora musela z existenčních důvodů prodat siru Hansi Sloanovi, jehož sbírky se později staly základními pilíři při vzniku Britského muzea.[109]
Václav Hollar - Antická kruhová ruina, podle Sebastiana Vrancxe, 1673
Ačkoliv v českém prostředí nebyl až do 19. století Václav Hollar přijímán jako domácí umělec a neměl u nás do té doby své následovníky, lze pozorovat jeho vliv na některé anglické umělce. Hollar nepůsobil jako člen v žádném cechu, ani nikdy nezaložil žádnou školu a jeho postavení mu nedovolovalo přijmout nějakého začínajícího umělce do učení. Mohl tedy poskytovat pouze soukromé lekce. K umělcům, kteří tvořili v technice leptů a označovali se za žáky Václava Hollara, patří především Thomas Dudley, jenž v letech 1678–1679 pracoval na cyklu ilustrací k životopisu mudrce Ezopa podle kreseb Francise Barlowa. Na jednom ze svých grafických listů se však netypicky označil slovy „quondam condiscipulus W. Hollar“, tedy jako Hollarův spolužák.
Mezi dalšími osobnostmi, jež měly možnost nazývat se Hollarovými („quondam discipulus“) žáky, byl Richard Gaywood (činný v letech 1644–1668), který často vytvářel kopie děl svého učitele, ale zároveň se stal velmi zdatným portrétistou. Nejvýrazněji se Hollarův vliv promítl v oblasti topografie, zejména u Francise Place (1647–1728), který se sice nikdy nestal jeho následovníkem, nicméně roku 1716 napsal Georgi Vertueovi o Hollarovi: „Byl to člověk, se kterým jsem se dobře znal, ale nikdy jsem nebyl žákem jeho, ani nikoho jiného, a to byla má smůla.“[110]
Dalším topografem spjatým s Hollarem byl Daniel King (kolem 1616–1661), který se společně s ním podílel na ilustracích pro historická díla Williama Dugdalea. Spolupracoval také na prvním dílu „Monasticon Anglicanum“ z roku 1655 a na cyklu grafik „The Vale Royall of England“. V Kingově díle je znatelný Hollarův vliv natolik, že některé nepodepsané práce českého umělce byly připisovány Kingovi.[111]
Na směr Hollarovy práce odkazují pak v 18. století především italští umělci, mezi něž patřili například Giovanni Antonio Canal, zvaný Canaletto (1697–1768) či později Giovanni Battista Piranesi (1720–1778), jež uplatnili Hollarův lineární způsob v krajinářských studiích.[112]
[1] Dnešní Soukenická č p. 13. Na místě rodného domu Václava Hollara byl vystavěna dvoupatrová neorenesanční budova, která byla roku 1878 osazena pamětní deskou s nápisem „zde narodil se slavný rytec český Václav Hollar r. 1607“ podle návrhu Mikoláše Alše a Antonína Kusého, jenž byla v roce 1999 nahrazena novou pamětní deskou s plastikou od Jana Hendrycha. Více viz VLNAS, 2007, 35–36.
[2] Jan Hollar působil na habsburském dvoře bez ohledu na politickou situaci více jak třicet let do roku 1630, kdy zemřel.
[3] VOLRÁBOVÁ 2007, 7.
[4] Hora Prácheň se nachází nedaleko Horažďovic nad Otavou. Stejný erb obdrželi k užívání od Rudolfa II. také bratři Daniel a Jan Kalousovi, kteří směli též užívat predikát „z Práchně“. Nejednalo se však mezi oběma rodinami o příbuzenský vztah.
[5] Jan Hollar se téhož roku podruhé oženil s Markétou, pocházející z Hradce Králové, o níž však nejsou známy další údaje. Více viz URZIDIL 1937, 12.
[6] DENKSTEIN, Vladimír. Dodatek k údajům o rodině Václava Hollara. Umění. 1979, XXVII. (1–6), 358.
[7] Mikuláš působil jako vrchnostenský úředník na Boleslavsku, kde je připomínán v letech 1636–1638. Jan Jiří se usadil v Mladé Boleslavi, kde zasedal v městské radě. Později se vrací do svého rodného města, kde je mu roku 1644 uděleno měšťanství na Novém Městě pražském. V té době pracuje jako úředník při české kanceláři. Více FEJTOVÁ 2013, 109.
[8] RYBIČKA 1855, 302.
[9] VOLRÁBOVÁ 2007, 70.
[10] Dle G. Vertuea byl Václav Hollar poslán k jinému pražskému právníkovi k praktické výuce. Více viz MÜLLER 1854, 554., „He was bred up and designed to study the Law, being put Clerk to some of that profession (which he was obliged to leave)...“ viz VERTUE 1745, 137.
[11] SEIFERTOVÁ, Hana. Vladimír Denkstein: Václav Hollar – Kresby. Umění. 1979, XXVII. (1–6), 355.
[12] Aegidius Sadeler nikdy nezaložil vlastní ryteckou školu a dle Joachima von Sandrarta sám od grafického řemesla zájemce spíše zrazoval. Více viz DOLENSKÝ 1919. 8. Možnost školení u Aegidia Sadelera také důrazně zpochybňuje ve svém díle Evžen Dostál a vylučuje i možnost školení u jiných umělců zdržujících se v té době v Praze, kteří by se zabývali grafikou. DOSTÁL 1924, 3.
[13] DOLENSKÝ 1919, 3.
[14] FUČÍKOVÁ 1983, 393.
[15] VOLRÁBOVÁ 2011, 81.
[16] MÜLLER 1854, 554.
[17] VOLRÁBOVÁ 2011, 81.
[18] VOLRÁBOVÁ, Alena. Václav Hollar a Friedrich Brentel. Umění. LXII(5), 2014, 438.
[19] AUBREY 1813, 401. Aubrey dále uvádí, že Jan Hollar buď vedl nějaký tajný spolek, či byl při tajném shromáždění přistižen a pokutován na majetku. Totožného názoru je i George Vertue, jenž uvádí jen tolik, že Hollarova rodina byla proti císaři, za což byla hospodářsky zničena. Zprávy o exekuci nemovitostí vycházejí zřejmě pouze z všeobecné znalosti o postihování nekatolíků ztrátou majetku v českých zemích, nikoliv dle skutečné situace rodiny Václava Hollara, kterou podobná perzekuce nezasáhla. Více viz DOLENSKÝ 1919, 6, FEJTOVÁ 2013, 112.
Zprávu o protestantské víře rodiny Hollarů přebírá od Vertuea i William Oldys.
[20] NAGLER 1852, 258.
[21] URZIDIL, Johannes. Václav Hollar: Umělec, vlastenec, světoobčan. Praha: Orbis, 1937, 14. BOROVSKÝ, František. Václav Hollar a české Hollareum. Praha, 1907, 8–9. DOLENSKÝ 1919, 6.
[22] RYBIČKA 1855, 302.
[23] AUBREY 1813, 402.
[24] DENKSTEIN 1978, 14., EVELYN 1857, 16.
[25] BOROVSKÝ 1907, 8–9, URZIDIL 1937, 14–15. U zahraničních badatelů se tento názor začal prosazovat již v 19. století. O katolickém smýšlení Václava Hollara byl přesvědčen také německý profesor umění a literatury Gottfried Kinkel. Více viz KINKEL, Gottfried. Mosaik zur kunstgeschichte. Berlin: R. Oppenheim, 1876, 422.
[26] DOLENSKÝ 1919, 6.
[27] Dle městských záznamů města Horažďovic bylo vedeno jednání se synem Jakuba Hollara Janem Jiřím, z čehož se dá usuzovat, že již roku 1624 nebyl Jakub naživu.
[28] VYDRA 1906, 485.
[29] FEJTOVÁ 2013, 104–105.
[30] RICHTER, Stanislav. Václav Hollar: umělec a jeho doba 1607–1677. Praha: Vyšehrad, 1977.
[31] FEJTOVÁ 2013, 105–107.
[32] Jakub Hollar je v pramenech uváděn jako měšťan Horažďovic a Nového Města pražského, kde vlastnil dům a obchod. Později bývá zmiňován jako primas ve svém rodném městě. Více viz VYDRA 1906, 485.
[33] V nejstarší knize archivu města Horažďovic v „Liber memor“ (A. II. 1. pag. 232 a 237) se první zmínka k rodině Hollarů vztahuje k roku 1537, kdy je připomínán konšel Martin Hollar objevující se v záznamech i v roce 1545 jako cechmistr sladovnického cechu až do šedesátých let 16. století. Více viz VYDRA 1906, 484–485.
[34] DENKSTEIN 1978, 14.
[35] FEJTOVÁ 2013, 108, DENKSTEIN 1979, 358.
[36] Lokalita bydliště Jana Hollara se shoduje s jeho bydlištěm v Soukenické ulici.
[37] FEJTOVÁ 2013, 101–102.
[38] Sám Karel Škréta později při restitučních sporech zdůrazňoval, že jeho odchod z Čech nebyl zapříčiněn otázkami českobratrského vyznání, ale zásadně jen „pro dosažení většího umění a experienci“. Více viz STOLÁROVÁ, Lenka a Vít VLNAS, eds. Karel Škréta 1610–1674: Doba a dílo. V Praze: Národní galerie, 2011, 18.
[39] DENKSTEIN 1978, 16.
[40] VOLRÁBOVÁ 2014, 2.
[41] PAV, John I. Wenceslaus Hollar in Germany: 1627–1636. The Art Bulletin LV. 1973, 87–105.
[42] DENKSTEIN 1978, 33.
[43] Jakým způsobem se zde Václav Hollar živil, není zcela jasné, neboť zde nepůsobila žádná velká grafická dílna. VOLRÁBOVÁ 2007, 9.
[44] DENKSTEIN 1978, 23. Více o možnosti setkání umělců a jejich působení ve Stuttgartu viz VOLRÁBOVÁ 2011, 83.
[45] DENKSTEIN 1978, 23., Neumann, Jaromír. Karel Škréta: 1610–1674: [katalog výstavy, Praha, říjen–listopad 1974. Praha: Národní galerie, 1974, 16–17, 195.
[46] DENKSTEIN 1978, 33–34.
[47] VOLRÁBOVÁ 2011, 84.
[48] Vliv díla Jana van de Velde na Hollarovo pojetí krajinných motivů bývá zejména spatřován v realistickém propracování stromů a porostu.
[49] VOLRÁBOVÁ 2014, 5.
[50] DENKSTEIN 1978, 23.
[51] PAV 1973, 95.
[52] DOLENSKÝ 1919, 12–13.
[53] SANDRART 1675, 252.
[54] Václav Hollar také v Kolíně nad Rýnem pracoval pro významného nakladatele Gerharda Altzenbacha, který byl činný zejména v první polovině 17. století.
[55] VOLRÁBOVÁ 2007, 9.
[56] DENKSTEIN 1978, 44.
[57] Cestu uskutečnil snad na doporučení Abrahama Hogenberga.
[58] URZIDIL 1937, 38–39.
[59] DENKSTEIN 1978, 9.
[60] Alžběta Falcká byla sestrou anglického krále Karla I.
[61] VOLRÁBOVÁ 2007, 10.
[62] DENKSTEIN 1978, 48.
[63] URZIDIL 1937, 42.
[64] URZIDIL 1937, 48.
[65] DOSTÁL 1924, 48. Po smrti sira Thomase Howarda vstoupil Hendrick van der Borcht mladší do služeb prince Waleského, pozdějšího anglického krále Karla II.
[66] VOLRÁBOVÁ 2007, 11.
[67] URZIDIL 1937, 44–45.
[68] DOSTÁL 1924, 48.
[69] VOLRÁBOVÁ 2007, 11.
[70] URZIDIL 1937, 49–51.
[71] Johannes Urzidil udává datum svatby na 4. července 1641. URZIDIL 1937, 58.
[72] VOLRÁBOVÁ 2007, 12.
[73] AUBREY 1813, 402.
[74] VOLRÁBOVÁ 2007, 12.
[75] O povolání významného vlámského malíře Anthonise van Dycka do Anglie se zasadil také sir Thomas Howard, hrabě z Arundelu. DOSTÁL 1924, 51.
[76] URZIDIL 1937, 54.
[77] Jan Amos Komenský odjel kvůli náboženským nepokojům z Anglie již v srpnu roku 1642 do Švédska.
[78] URZIDIL 1937, 59.
[79] Série kostýmů v následujícím roce vyšla pod názvem „Aula Veneris sive Varietas Foeminini Sexus“. V pozdějších vydání rozšířil Hollar toto dílo na 100 listů. Sám se výslovně v úvodu zmiňuje, že: „ex maiori parte in ipsis locis ad vivas delineavit“ („z největší části kreslil podle živých vzorů na místech samých“).
[80] Jednalo se o návrh na vyšívanou stužku Řádu svatého Jiří.
[81] VOLRÁBOVÁ 2007, 12.
[82] VOLRÁBOVÁ 2007, 12.
[83] Eerde van 1970, 35.
[84] URZIDIL 1937, 65–66.
[85] DOSTÁL 1924, 111–113.
[86] VOLRÁBOVÁ 2007, 13.
[87] AUBREY 1813, 402.
[88] URZIDIL 1937, 79.
[89] VOLRÁBOVÁ 2007, 13.
[90] Osobnost a životní zkušenosti ambiciózního Johna Ogilbyho se jeví velice zajímavě. Narodil se ve Skotsku roku 1600 a začal svou životní dráhu jako taneční mistr, což však musel kvůli zranění ukončit. Přestěhoval se do Dublinu, kde se stal učitelem tance na dvoře Thomase Wentwortha, pozdějšího hraběte ze Straffordu, za jehož přičinění vybudoval první divadlo v Irsku, které provozoval do roku 1641. Po popravě hraběte Strafforda se roku 1644 vrátil do Anglie. Usadil se v Londýně, kde se etabloval jako překladatel a vydavatel klasické literatury. Při velkém požáru Londýna v roce 1666 přišel o veškerý majetek. Během krátké doby se stal kartografem a geografem. Vrcholem jeho produkce map a geografických popisů byl atlas Afriky, Číny, Británie či mapy Anglie a Walesu. Více viz VOLRÁBOVÁ 2007, 324.
[91] Lepty podle předloh Francise Cleyna, jenž pocházel z Německa, vytvářel Václav Hollar pro Ogilbyho překlad Iliady také roku 1660. Dekorativní charakter Cleynových kreseb vycházel z jeho předchozího působení v Mortlake, kde navrhoval předlohy pro dílnu na koberce. Také iniciály z obou Ogilbyho edic nejspíše pocházejí od Cleyna, neboť Hollar nebyl nikdy zaměřen na tvorbu ornamentů a u dřívějších prací na knižních ilustracích výzdobu tvořil jiný umělec. DOSTÁL 1924, 135–136.
[92] DOLENSKÝ 1919, 24.
[93] William Dugdale spolu s Rogerem Dodsworthem shromažďovali materiál sedmnáct let.
[94] Ve stejném roce, kdy vydal Dugdale své dílo o katedrále svatého Pavla, nakreslil Hollar ještě hlavní loď, kde v připojeném textu zmínil, že stavba byla ve velmi špatném stavu a on se svou prací a obdivem k architektuře snaží vše zaznamenat před úplným zničením. „Wenceslaus Hollar Bohemus huius Ecclesiae (quotidie casum expectantis) delineator et olim admirator memoriam sic preseruavit A. 1658.“ Již roku 1561 byla úderem blesku zničena věž a roku 1661 katedrálu postihl první požár. Stavbě neprospěla ani občanská válka, za které byly prostory využívány jako stáje. Po velkém požáru roku 1666 byl opravou pověřen sir Christopher Wren (1632–1723). Hollarova dokumentace původního stavu katedrály se tedy dnes jeví jako velmi prozřetelná a cenná a sám umělec si uvědomoval hodnotu svého záznamu. Více viz DOSTÁL 1924, 139.
[95] VOLRÁBOVÁ 2007, 14.
[96] GODFREY 1994, 26.
[97] Zda při morové epidemii zemřela i Hollarova dcera, není zcela jasné, ale pravděpodobně v té době byl již umělec zcela sám – bez rodiny.
[98] Eerde van 1970, 59.
[99] VOLRÁBOVÁ 2007, 14, Eerde van 1970, 82.
[100] Karel II. roku 1660 nastoupil na trůn po letech francouzského a holandského exilu.
[101] VOLRÁBOVÁ 2007, 14.
[102] VOLRÁBOVÁ 2007, 14.
[103] VOLRÁBOVÁ 2007, 242.
[104] URZIDIL 1937, 87–88.
[105] Dle zpráv Francise Place trpěl Hollar mimo jiné také nějakou oční vadou, konkrétně defektem na levém oku, které si musel při práci zakrývat a často si vypomáhal lupou. URZIDIL 1937, 97.
[106] „Hollar vedl namáhavý život, plný práce, doprovázený až do sedmdesátého roku obtížemi, blížící se ke svému konci.“ VERTUE 1745, 149.
[107] DOSTÁL 1924, 167–168.
[108] URZIDIL 1937, 91.
[109] VOLRÁBOVÁ 2007, 15.
[110] GRIFFITHS, Anthony. Hollar a jeho vliv v Anglii. In: Václav Hollar: 1607–1677: a Evropa mezi životem a zmarem: [Sbírka grafiky a kresby, Sbírka starého umění – Palác Kinských 12. 10. 2007 – 14. 1. 2008]. V Praze: Národní galerie, 2007, 18–19.
[111] GRIFFITHS 2007, 19. Na Kingovo dílo později navázal umělec Sutton Nicholls (činný 1697–1725), který se stal jedním z předních anglických topografů 18. století používajících techniku leptu. Někdy bývá mylně označován za Hollarova žáka.
[112] DOLENSKÝ 1919, 32.